Nová škola se měla od počátku svého působení čile k světu, hodně zdaru jí osobně přál kmotr, místopředseda federální vlády ČSFR, Jozef Mikloško a na zahájení prvního školního roku 2. září 1991 promluvil o morálních hodnotách a nejen o vzdělanosti, jako o cíli ve formování žáků, ředitel Školského úřadu v Mladé Boleslavi ing. Jan Kavan. Kromě vyrovnání se s podmínkami pro výuku ve staré neudržované budově a mimo práce na zařizování tříd bylo výzvou postavenou před první desetičlenný pedagogický sbor školy především obhájení samotné myšlenky víceleté školy ve vzdělávacím systému. Zřizování škol tohoto typu se od počátku setkávalo s nezanedbatelným odporem a nebylo ničím samozřejmým, vedle podporovatelů mělo založení gymnázia i své odpůrce, a to též z řad učitelů, kteří se obávali úpadku ZŠ odchodem nadaných žáků, příliš časné selekce dětí a jejich přetěžování nároky studia, všechny tyto argumenty proti víceletým gymnáziím se objevují dodneška, přestože není prokazatelné, že by tento typ škol přinesl do školství cokoliv negativního, naopak umožnil talentovaným dětem rychleji rozvíjet jejich nadání.
Almanach lze zakoupit v sekretariátu školy
Počínaje prvním školním rokem gymnázium užívalo druhé patro budovy v Palackého ulici č.p. 191/1, kterou "zdědilo" po 5. ZŠ a v jednom patře provizorně hostilo druhý stupeň 9. ZŠ. V prvním roce výuky na gymnáziu studovalo 164 žáků v pěti třídách, ve dvou primách a třech sekundách. Škola první léta působila ve velmi zanedbané budově, jak již bylo napsáno, a ještě několik let probíhaly za provozu stavební úpravy, které začínaly výměnou střešní krytiny a pokračovaly rekonstrukcí rozvodů vody i elektřiny, novými podlahami, vnitřní výmalbou, vytvářením nových kabinetů z naddimenzovaných tříd a přestavbou suterénu na šatny. Nejkomplikovanější částí rekonstrukce se ukázala být výměna topení. Stavební práce též výrazně změnily vzhled budovy, to když v roce 1994 začala dostávat novou fasádu, její dokončení se protáhlo až do srpna 1995 a od té doby má škola víceméně současný vzhled. Dodnes se bohužel nepodařilo uspokojivě vyřešit prostorové podmínky pro výuku tělesné výchovy, ani realizovat dlouhodobě zamýšlenou rekonstrukci podkroví s vestavbou nových prostor.
Nadšení prvních let činnosti školy provázelo pozvání řady hostů, kteří je rádi přijímali a školu navštěvovali, aby besedovali s žáky –přivítali jsme mimo jiných především předsedkyni Generální konference UNESCO Jaroslavu Moserovou, sociologa a vydavatele Fedora Gála, mluvčího automobilky Jiřího Hrabovského, olympionika Jana Železného, historiky Jana Křena nebo Roberta Kvačka, vojenské veterány - letce R.A.F. Jaroslava Nováka a generála Tomáše Sedláčka, ale to nejsou zdaleka všichni z dlouhé řady milých návštěvníků. Významná byla opakovaná setkání s vydavatelem deníku "Frankfurter Allgemeine Zeitung" J. G. Reissmüllerem, jejich ohlas se objevil dokonce i v německém tisku. Pan Reissmüller zprostředkoval další setkání se svými krajany, díky nimž mohla v následujících letech každoročně zavítat řada našich žáků do Bielefeldu na studijní výměnné pobyty, což znamenalo, že současně přivítali své německé kolegy i u nás doma.
K zajímavým studijním aktivitám prvních let provozu školy, které si zaslouží samostatnou zmínku, patří semináře aplikované ekonomie "Junior Achievement" pod patronátem Baťovy nadace. V rámci jejich výuky dokonce vznikla na škole studentská firma KVARTA, která se zabývala prodejem karty mládeže EURO 26 a sjednáváním slev, které karta svému držiteli zprostředkovávala. Opakovaně byli žáci školy oceněni v rámci celostátního vyhodnocení programu a mimo jiné se osobně setkali se zakladatelem nadace, panem Tomášem Baťou. Doba byla tehdy plna touhy obnovovat soukromé podnikání a rehabili-tovat ho jako jeden ze základních stavebních kamenů celé společnosti.
Záhy po rozběhnutí chodu školy (v druhém roce) začal působit i studentský parlament, který umožňoval vznášet připomínky k zlepšování prostředí školy. Jedním z prvních úspěšných počinů garantovaných parlamentem, byla soutěž tříd v úpravě kmenových učeben a ještě dnes si vzpomínám na úžasnou výtvarnou kulisu džungle v tercii nebo sci-fi město v sousední učebně. Později studentská samospráva iniciovala a organizovala i řadu kulturních (Gymploidfest), charitativních (vánoční sbírky) a sportovních (fotbalový "Beton cup") akcí, a to dělá vlastně až do dnešních dní. K výrazným osobnostem, které se vystřídaly ve vedení parlamentu, patřili např. Alice Vágnerová, Jan Broulík, Richard Polma, nebo Miloš Broulík a Ivan Moc, v pozdějších letech pak Štěpán Tomš, Patrick Boháček, Martin Čežík, Jiří Bím a v současnosti Václav Brzobohatý a Jan Žižka.
Tradiční součástí každého školního roku se stávají od vzniku školy pravidelné návštěvy v LDN a psychiatrické léčebně v Kosmonosech, v uprchlickém táboře v Jezové, nebo v dětském domově na Stránově (později v Krnsku) a na dětském oddělení místní nemocnice, kam žáci přichází s kulturními programy a charitativními sbírkami. Sami žáci účastnící se vystoupení často vyjadřují to, jak návštěvy těchto zařízení pomáhají formovat jejich morálněvolní a lidské postoje, což bylo vždy důležitou součástí působení školy na své svěřence. Většina těchto akcí od počátků až dosud probíhá pod garancí Lenky Vedralové a Martina Herrmanna, kteří je též iniciují.
Školu od počátků navštěvovala řada nadaných sportovců, kteří dosahovali významných úspěchů na celostátní úrovni a někteří z nich byli i mládežnickými mistry republiky či reprezentanty ČR ve svých sportovních odvětvích. Namátkou připomeňme: Lucii Šilhánovou a Lenku Cibulkovou v plavání, Zdenku Pukovou, Helenu Dubovou, Kateřinu Korfovou, Martina Rejmana, Sebastiana Vošvrdu, Marka Blažkeho a Jaromíra Pumra v atletice, Lenku Pukovou a Skarlet Jelínkovou v bojových sportech, Jiřího Boušku a Jakuba Šulce v cyklistice, Václava Brzobohatého v triatlonu, Dagmar Skalickou v krasobruslení, Jiřího Kurku v hokeji a Filipa Jaroměřského v hokejbale. V letech 1996 až 2005 působil ve škole oddíl orientačního běhu, který založila a vedla Magda Svobodová (Rýdlová), několik jejích svěřenkyň (Julie Volfová, Lenka Albrechtová nebo Anna Švábková) se pod jejím vedením vypracovalo až na celostátní úroveň. Asi nikdy před tím ani potom na gymnáziu nepůsobil tělocvikář, který by "měl našlápnuto" k tomu, vytvořit školní sportovní oddíl, který by se nepyšnil výsledky jen na základě toho, co si mladí sportovci přinesli z jiných oddílů, ale sám je vychovával, jen škoda, že Magdino působení ve škole bylo krátké a „zakladatelské dílo“ nepřežilo její odchod, nebyl nikdo jejích kvalit, kdo by se ho ujal.
Především zásluhou Květy Vyšohlídové v letech 1998 až 2009 škola nabízela žákům celou řadu výletů prostřednictvím Turistického oddílu mládeže (TOM) nazvaného "Dupálek". Jeho členové jezdili nejen na pěší výlety po celých Čechách i v blízkém zahraničí (Bavorský les), ale i lyžovat na Tábor nebo do Jizerek. Nejčastěji jako základnu svých pobytů v přírodě využívali chatu KČT na Studenově v Rokytnici nad Jizerou, tradičními a opakovanými akcemi byly i přechod Chlumu, přírodní víceboj a hlavně jimi organi-zovaný "Pohádkový les" připravovaný pro mladší děti v lesoparku Štěpánka s řadou stanovišť, na kterých se "tomíci" (jak se jim říkalo) měnili v kostýmované průvodce zadávající dětem úkoly.
Dvakrát za dobu své existence čelila škola velkému tlaku zřizovatele (krajského úřadu) na sloučení s Gymnáziem dr. Josefa Pekaře, naposled v roce 2005. Pokaždé se aktivizací sympatizantů z řad rodičů a přátel školy a samotných vyučujících podařilo prokázat svébytnost a osobitost naší školy a odvrátit hrozbu zániku její samostatnosti. Vedle již zmíněného v tomto textu k odlišnosti a charakteristice školy přispívá i výrazná podpora názorné výuky na exkursích, poznávacích zájezdech (i do zahraničí) a školních projektech. Pravidelně se žáci školy účastní ekologických pobytů v ekocentru "Sever" v Horním Maršově, záchrany obojživelníků ve spolupráci s CHKO Český ráj, exkursí v průmyslových provozech, návštěv v muzeích a na výstavách, ale i na divadelních představeních a koncertech, v neposlední řadě se žactvo každoročně účastní i programů "Týdnů vědy a techniky" pořádaných Akademií věd ČR. Naučit se toho můžete víc mimo školní lavice, než když v nich budete stále jen sedět.
Že podobné aktivity mají smysl a podporují školní vzdělávání spíš, než by od něj odváděly, dokládají přesvědčivě výsledky soutěží, do kterých se již od samých počátků školy zapojovali pod vedením svých vyučujících žáci školy. Představu o tom, co se ve škole dělo a děje si můžeme udělat z následujícího přehledu jednoduchých dat provázejících čtvrtstoletí trvání školy.
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
2014
2015
2016
s využitím výročních zpráv školy, dobového tisku a vzpomínek pamětníků sestavil Radek Kotlaba
Co předcházelo v mladoboleslavském středním, všeobecně-vzdělávacím školství založení naší školy, gymnázia s osmiletým studijním programem, se můžete dočíst v následujících řádcích.
„Nic není horšího, než studenti.”
rčení z 15. století
Úvodní motto jsem si vypůjčil z knihy Jarmily Loukotkové „Navzdory básník zpívá”, vzpomněl jsem si na něj nad několika citacemi z dobových dokumentů, které se objevují ve studii „Z minulosti koleje a gymnasia piaristů v Kosmonosích a v Mladé Boleslavi v letech 1688 – 1852”, kterou Zdeněk Kamper otiskl ve sborníku k dvoustému padesátému jubileu trvání tohoto vzdělávacího ústavu. Konkrétně si krajský úřad v roce 1799 rektorovi školy takto stěžuje: „Stává prý se dokonce, že odcházejí studující i ve vyučovacích hodinách do hostinců, vináren a kaváren a zanedbáváním studia navykají pijáctví, hráčství i jiným nevázanostem ve slovech i skutcích”. Když se škola snažila zakročit proti podobným nešvarům, se zlou se potázala, neboť otec jednoho z podobných výtečníků podal na školu stížnost guberniu „stran špatného prospěchu a třinácti zápisů do knihy hanby svého syna”. Tuto stížnost a následnou při s úřadem komentuje rektor slovy: „Kolik a jakých protivenství proto gymnasium vytrpělo, pochopí, kdo bude jednou pročítati naše odpovědi. Ponechám soudu potomstva, aby rozhodl o naší spravedlivosti.” My si můžeme jen povzdechnout nad tím, jak se historie opakuje a pro poučení se podívat do minulosti i dalších všeobecně vzdělávacích ústavů v našem městě, na naše předchůdce.
Za jakýsi prvopočátek mladoboleslavského středního školství bychom mohli považovat bratrské školy „Na Karmeli”, kde se připravovali v letech 1550 (počátek působení Jana Blahoslava) až 1620 adepti z řad jednoty bratrské na další studia na protestantských univerzitách v Německu především po stránce věro-učné a jazykové (latina, němčina, ale i hebrejština). Škola byla uzavřena spolu se sborem roku 1623 po vydání „obnoveného zřízení zemského” a po vypovězení nekatolíků ze země. Tou dobou vedle tohoto vzdělávacího zařízení ve městě působily další konfesijní školy: utrakvistická, luteránská a židovská, ale ty nedosahovaly vyšší úrovně.
Historie středoškolského vzdělávání v našem městě pokračuje, nebo spíše skutečně začíná až v roce 1784, kdy byla po 96 letech od založení hrabětem Heřmanem Czerninem z Chudenic přeložena z Kosmonos latinská střední škola bratří řádu zbožných škol, známějších jako piaristé. Završilo se tak úsilí trvající dvacet let, kterým se mladoboleslavská městská rada snažila zajistit pro krajské město odpovídající vzdělávací ústav. Tehdy se provoz na školách řídil Všeobecným školským řádem vydaným v roce 1774, který otevřel nižší všeobecné vzdělání i širším vrstvám obyvatelstva. Ke gymnáziím, v podstatě elitním školám (studovalo na nich cca 1 % obyvatelstva), přibyly navíc školy normální a hlavní, ale k úpravě studia na gymnáziích došlo jen v zanedbatelné míře: zařazením nových předmětů (historie panovnického domu) a ustanovením přijímacích zkoušek, nově též muselo být přijímanému žákovi alespoň deset roků. Pro piaristy zřizovaný ústav bylo největší změnou, že musel začít vybírat, v rozporu s přáním zakladatele řádu Josefa Kalasanského, školné. Škola vedená církevním řádem byla formálně zřizována státem a jejím ředitelem byl hejtman boleslavského kraje, studium trvalo střídavě v různých obdobích pět nebo šest let, jeho absolvování představovalo vstupenku do státní správy či na vysokou školu. Po roce 1817 přibyla ke dvěma vyučovacím jazykům – němčině a latině – čeština a škola v té době rozkvétala, působila zde řada významných učitelů z řad piaristů (především Dominik František Kynský), bohužel často se střídajících. Od roku 1787 gymnázium sídlilo „Na Karmeli” v budově upravené z bývalé bratrské školy, později špitálu (č. p. 73/4 - dnes škola výtvarných umění, v 19. a 20. století zde byla první mateřská škola ve městě). Budova záhy nedostačovala potřebám výuky, a to bylo i jednou z příčin pozdějšího postupného omezo-vání rozsahu a významu školy. Po roce 1851 se jednalo o rozšíření gymnázia na osmitřídní (podle zákona z roku 1849, který zřizoval dva typy středních škol – osmileté gymnázium s vyšším a nižším stupněm a šestiletou reálnou školu), ale nakonec došlo naopak k redukci na čtyři třídy nižšího gymnázia, s nutností návazného studia na úplných ústavech, nejčastěji v Jičíně nebo v Praze. V roce 1853 byla ve městě otevřena i dvoutřídní nižší reálka (tzv. podreálná škola při škole hlavní), ale uzavřít střední vzdělání maturitní zkouškou zde tou dobou nebylo možné ani na jedné z obou škol.
V polovině XIX. století se tedy poprvé objevila v našem vzdělávacím systému, byť ne hned, jak vyplývá z předchozího, v Mladé Boleslavi, víceletá gymnázia v podobě, v jaké je známe víceméně i dnes. Přístup na gymnázia byl v této době stále velmi výběrový – překážku tvořily přijímací zkoušky a školné, ale hlavně se nebylo možné hlásit na gymnázium z triviálních škol, které navštěvovaly skoro dvě třetiny žáků
(vyšší stupeň školství studovalo mizivých 1,5 % mládeže). V roce 1869 stát dalším zákonem upravuje podmínky vzdělávání a na celoevropské poměry nesmírně progresivně zavádí osmiletou povinnou školní docházku, nicméně léta 1868/1869 přinesla významné změny i do mladoboleslavského školství: byla zrušena nižší reálka, nově byly zřízeny pětitřídní obecná a trojtřídní měšťanská škola a konečně (!) se gymnázium dočkalo nové budovy na Školním (dnes Komenského) náměstí č. p. 76, sice společné s radnicí a dalšími institucemi, ale přesto po létech získalo vyhovující prostory. Díky tomu již o čtyři roky později byla škola opět úplná – osmitřídní. Další změny byly motivovány tím, že se městská rada pozastavovala nad výší finančních příspěvků, které na provoz školy požadovali piaristé a zároveň nad množstvím žáků, kteří odcházeli studovat bohosloví. Proto zde začali čím dále častěji vyučovat i „světští” profesoři (od roku 1873 výhradně oni), vyučovacím jazykem byla již několik let pouze čeština a němčina se vedle latiny a řečtiny učila jako jazyk cizí (dokonce nepovinně). V roce 1882 vídeňské úřady vyhoví několik let staré žádosti městské rady a škola je oficiálně ustanovena „c. a k. státním gymnasiem”, poté co byla již dva roky ve státní správě (po 194 letech přestává být gymnázium církevní školou piaristického řádu, ten si nadále podržel jen místo katechety). Návrh na přeměnu školy v reálné gymnázium ale nebyl úspěšný. V té době existovalo několik typů všeobecně vzdělávacích ústavů na středním stupni školství vycházejících z dvou směrů pojetí vzdělávání – z humanistického idealismu a přírodovědného realismu:
Když se v roce 1888 se připomínalo dvousté výročí trvání zdejšího gymnázia, byl uspořádán slavnostní průvod městem, slouženy oslavné bohoslužby a z darů bylo zřízeno stipendium pro chudé studující posledních tříd. Učitel školy František Bareš sepsal při té příležitosti pamětní spis, který stojí na počátku dalších textů k dějinám mladoboleslavského školství i gymnázia, ty vychází o 50 a 100 let později v rámci oslav dalších výročí. Od roku 1895 městská rada usilovala o zřízení státní reálky v Mladé Boleslavi a poté, co se město zavázalo postavit pro ni novou školní budovu (ta byla uvedena do provozu v roce 1903 v Palackého ulici č. p. 211), mohla začít své působení provizorně v budově novostavby chlapecké měšťanské školy (dostavěna roku 1900 v Palackého ulici č. p. 191/1 na pozemcích bývalého pomologic-kého ústavu pana Šámala, které město zakoupilo).
Československá republika převzala systém rakousko-uherského školství bez zásadnějších změn pro střední školství a ani na situaci v Mladé Boleslavi, kde existovaly vedle sebe dvě státní všeobecně vzdělá-vací školy – gymnázium a reálka, se nic neměnilo. A to přesto, že proběhla dlouhá a poměrně vzrušená diskuse nad novým zákonem o škole, která nakonec vyústila v přijetí tzv. „malého školského zákona” v roce 1922. Největšími změnami tohoto období bylo zavedení tělesné výchovy (již od roku 1919), úpravy obsahu výuky - především dějepisu a hlavně zvyšující se počet studujících dívek na gymnáziu i reálce, obě školy byly podle nového zákona od roku 1923 koedukační, ovšem vzdělávání dívek na gymnáziu začalo již dříve, poprvé nastoupily ke studiu ve školním roce 1909/1910 a v roce 1917 maturovaly první tři z nich. O pět let později se první žena (Jana Venišová) objevuje i mezi vyučujícími. Ve 30. letech se znovu začíná řešit nedostatečnost kapacity a uspořádání budovy na Komenského náměstí (teprve padesát let staré) a především ředitel Karel Líkař opakovaně, byť neúspěšně, usiluje o stavbu nové. Na konci války (v roce 1918) a znovu ve 20. letech minulého století gymnázium využívalo pro výuku několika svých tříd učeben v budově reálky a školy tak byly v nekonkurenčním vztahu. Ve školním roce 1936/37 bylo klasické gymnázium přejmenováno na „Státní československé gymnasium dr. Josefa Pekaře”, na počest právě zesnulého významného absolventa.
Zásadnější změny do uspořádání středního vzdělávání v Mladé Boleslavi přineslo až období Protekto-rátu Čechy a Morava, když v roce 1941 došlo k přeměně klasického gymnázia na reálné gymnázium a v následujícím roce k jeho sloučení s reálkou. Obě budovy nyní již jednoho reálného gymnázia (na Komenského náměstí i v Palackého ulici) jsou však postupně zabrány okupační správou pro vojenské účely a výuka probíhá v provizorních prostorách, vyučující i studenti jsou nuceni k pracovnímu nasazení, někteří dokonce zatčeni. Nejsmutnější kapitolou je osud žáků židovské národnosti, kteří se stali oběťmi holocaustu a nevrátili do školních lavic z koncentračních táborů.
Po skončení války v roce 1945 došlo k opětovnému rozdělení školy na reálné gymnázium (nástupce reálky) a gymnázium, které se vrátilo k předválečnému názvu, ale již se nevrátilo ke klasickému výukovému programu, nýbrž pokračovalo v podstatě také jako gymnázium reálné. Obě školy se vrátily i do svých původních budov. Tento typ vzdělávání to ale neměl mít v „novém” Československu vůbec jednoduché, již v červnu 1945 na Manifestačním sjezdu českého učitelstva kritizovali jeho účastníci gymnázia jakožto školy pro privilegované. Z následné diskuse vzešel návrh, který doporučoval zrušit jejich nižší stupeň, jinak řečeno: změňme osmiletá gymnázia (včetně reálných) a zachovejme je ve čtyřleté formě. V září 1948 byl návrh realizován, když museli opustit všechny typy gymnázií žáci mladší patnácti let. V úkolech vytyčených roku 1949 IX. sjezdem KSČ se píše: „Víte dobře, že dříve se říkalo střední škola něčemu zcela jinému: gymnasiím, reálkám a jiným tomu na roveň postaveným školám, jež nejlépe charakterizuje fakt, že to bylo a dosud je hlavní sídlo reakce mezi mládeží. My jsme proto především vzali těmto školám první čtyři ročníky, sloučili je s dosavadní měšťanskou školou, jež byla daleko lidovější a pokrokovější.“ Velmi složitá pozice gymnázií nakonec v komunistickém zákoně o jednotné škole vyústila v to, že v roce 1953 byla úplně zrušena, aby se do systému škol znovu dostala až v roce 1968 a i tehdy přes odpor některých komunistických kádrů. Socialistické školství slibovalo v zákoně z roku 1948, že: „všem dítkám bez rozdílu sociálního původu a intelektuálních schopností se nyní dostane při povinné docházce do patnácti let středoškolského vzdělání.“ Tvrzení o do-stupnosti vzdělání pro každého nebylo pravdivé, neboť ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý zároveň vyhrožoval: „Provedli jsme již značnou očistu jak učitelských, tak i žákovských (studentských) kádrů, abychom z našich škol vyplenili aspoň nejhorší plevel“. A tak, vedle vyloučení dětí z „politicky nespolehlivých rodin” ze vzdělávání, došlo i k úpadku jeho obsahu (přes všechny proklamace o zpřístupnění vzdělání neuvá-žené změny systému vedly k tomu, že až 20 % dětí při přechodu na jednotnou střední školu neprospívalo!).
V 50. letech tedy existovala jen tzv. jedenáctiletá střední škola, respektive původní gymnázia nahrazovaly poslední tři ročníky této „jednotné” školy. Cílem všech těchto změn bylo maximální přizpůsobení česko-slovenského školství sovětskému vzoru. V Mladé Boleslavi díky tomuto vývoji střední škola definitivně opouští v roce 1949 budovu na Komenského náměstí a obě místní reálná gymnázia jsou sloučena do jedné školy v budově bývalé reálky v Palackého ulici č. p. 211. Uvedením jednotné školy v život však fakticky gymnázium zaniká jako samostatná škola sloučením s 1. a 2. základní školou, pro své potřeby pak tento vzdělávací „kolos” využívá dvě budovy v Palackého ulici, dosavadní č. p. 211 a nově i bývalou chlapeckou měšťanskou školu č. p. 191/1. Od roku 1961 byly základní (dále jako ZDŠ) a střední školy znovu odděleny, stření škola nadále působila pod označením SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škola) a studium bylo doplněno praxí ve výrobních podnicích. Počínaje zářím 1968 se vrací gymnázia, byl obnoven jejich název i všeobecný charakter vzdělání, avšak působila jen ve své čtyřleté formě (původní vyšší gymnázium) až na ojedinělé výjimky, z nichž jedna byla povolena i v Mladé Boleslavi, kdy bylo obnoveno i osmileté studium. Tento „experiment” (ve skutečnosti návrat k původnímu stavu) byl bohužel po dvou letech při utužení společenských poměrů rázně ukončen s odůvodněním, že porušuje principy socialistického školství. V roce 1988 se stávající gymnázium přihlásilo k třísetleté tradici středního školství na Mladoboleslavsku velkými oslavami vrcholícími setkáním absolventů všech předchozích typů zde působících všeobecných škol na zimním stadionu. K obnovení tradiční délky studia na gymnáziu v Mladé Boleslavi došlo až v roce 1991 po zřízení nové, samostatné školy v budově v Palackého ulici č. p. 191/1, jejíž první čtvrtstoletí existence připomíná i tento text. Přihlášení se k tradici předválečných gymnázií bylo patrné i z toho, že na této škole nebyl zřízen čtyřletý program studia a dodnes zde lze studovat pouze v osmiletém cyklu. Situace se vrátila ke dvěma obdobným vzdělávacím ústavům v jednom městě, „de facto” ke stavu, který zde existoval v letech
1899 až 1948, ale bohužel se nepodařil návrat k rozlišení studijního zaměření obou škol v přírodovědném (reálném) a humanitním (klasickém) směru a obě školy nabízejí víceméně totožné formy studia. Jedna třída osmiletého studia byla později otevřena i na dosavadním čtyřletém gymnáziu, kterému se ve spolupráci s Pekařovou společností Českého ráje vrátilo v roce 1993 do názvu jméno významného českého historika. Nápad, pozvat počátkem 90. let zpět piaristy a zapojit je do obnovy původního gymnázia, se ukázal být naivní a nerealizovatelný nejen kvůli nedostatku řeholního dorostu. Až v současné době začali působit dva polští piaristé ve farní správě na jižní Moravě. A tak posledním piaristou sídlícím „Na Karmeli” byl rektor koleje pater Cyril Žampach, který zde spravoval historickou knihovnu (dnes je součástí Státního okresního archivu MB), a jeho úmrtím se v roce 1966 kapitola piaristického školství pro Mladou Boleslav zřejmě definitivně uzavřela.
v roce 25. výročí založení školy napsal Radek Kotlaba, vyučující dějepisu
Použitá literatura:
Karel Sellner a kol.: Kronika školství okresu Mladoboleslavského, Mladá Boleslav 1923
František Bareš: Paměti města Ml. Boleslavě, díl II., Mladá Boleslav 1920
Jubileum 250 let latinských škol v Kosmonosích a Mladé Boleslavi, Mladá Boleslav 1938
Almanach gymnázia Mladá Boleslav 1688 – 1988, Mladá Boleslav 1988
Petr Sucháček: Spor o víceletá gymnázia, historický kontext a empirická data, Studia paedagogica roč. 19, č. 3, 2014 www.studiapaedagogica.cz
Krátké video z našeho výletu do dánského Legolandu
Střípky z exkurzí a školních akcí
